Pro naši každoroční trekovou dovolenou si tentokrát vybíráme nejvyšší pohoří Bulharska – Rilu, které se rozprostírá asi 70 km jižně od hlavního města Sofie. Stalo se již tradicí, že tyto akce absolvujeme vždy v první polovině července. Z internetu zjišťujeme, že do hor funguje dobré vlakové i autobusové spojení, a proto se rozhodujeme, že do Bulharska poletíme. V Sofii přistáváme pozdě v noci a transfer z letiště jde na účet hotelu.
Po snídani odjíždíme taxíkem, který nás veze na autobusové nádraží Jih, odkud každou hodinu odjíždí pravidelná linka do městečka Samokov. Jsme ve východní Evropě, takže nás příliš nepřekvapuje, že se zde moc nedodržuje jízdní řád. S překvapením však zíráme na to, když prodavačka lístků z autobusu, dává cestujícím, na které již nevyšlo sedadlo, dřevěná prkna. Ti je vzápětí bez mrknutí oka pokládají mezi sedadla, a pohodlně se na nich usadí. V Samokovu se stanoviště místní taxislužby nachází hned u nádraží, kde s ochotným řidičem rychle domluvíme cenu a vyrážíme směr Sapareva Baňja. Cesta zprvu vede úrodným údolím řeky Palakarija, kterou obklopují nekonečné lány vinic, ovocných sadů a pole plná zeleniny. V Saparevu se cesta stáčí k jihu a od té chvíle již jen stoupáme horskou silnicí k nástupnímu místu do hor. S ochotným taxikářem se loučíme asi 300 metrů od spodní stanice lanovky a cestou ještě u místních prodejců kupujeme kšiltovku, kterou jsme do zapomněli. Nasedáme na lanovku a v neuvěřitelně krásném počasí se necháme unášet do výšky 2250 metrů na chatu Rilská jezera, kde strávíme dvě noci. Ubytujeme se, narychlo sníme oběd, a protože do večera je ještě daleko, vydáváme se jen tak nalehko na první túru. Krásné počasí vylákalo o víkendu do hor spoustu lidí, což však není nic po čem bychom toužili. Postupujeme k rilským jezerům, které patří k nejnavštěvovanějším místům Rily i celého Bulharska. Jedná se o uskupení sedmi jezer ledovcového původu, stupňovitě seřazené v nadmořských výškách od 2100 do 2500 metrů nad mořem. Zamrzat začínají již v říjnu a poslední ledové krusty se definitivně zbaví až v průběhu června.
Každé z nich nese jméno, které je pro něho charakteristické. Po trase tak míjíme jezero s názvem Ledvina, které je se svými 28 metry druhé nejhlubší. O něco níže vidíme Rybí jezero, Trojlístek a Dvojčata. Cestou obdivujeme i nejhlubší jezero pojmenované Oko. Se svými 37,5 metry je nejhlubším ledovcovým jezerem na celém Balkánském poloostrově. Nad těmito jezery se nachází cíl dnešní výpravy vrchol Kábul. Pro návrat na chatu volíme sice o něco delší, za to však téměř liduprázdnou trasu přes chatu Skakavica. Vůbec se nám totiž nechce jít zpátky stejnou, a hlavně výletníky přeplněnou cestou kolem jezer. Na to, že jsme dnes původně chtěli pouze odpočívat na chatě a vyjít si maximálně k Rilským jezerům, jsme prožili krásné odpoledne plné nevšedních zážitků. A ten největší nás teprve čekal, protože cestou nalézáme něco neuvěřitelného! Praváky s hlavami větší než ruka. Na chatě Skakavica se jen krátce zastavíme, sníme lehkou svačinu, a pokračujeme v cestě zpět na chatu Rilská jezera. Těstoviny s masem a salát k večeři jsou nejlepší tečkou za dnešním náročným dnem.
Probouzíme se do krásného dne, který odkrývá oponu pro další nevšední zážitky v nádherných horách. Není důvod dlouho otálet. Rychle se balíme a vyrážíme. Je devět hodin ráno a naše kroky vedou opět k Rilským jezerům. Tentokrát ale jdeme jinou cestou. Z dálky míjíme Dolní jezero, a jak již z názvu vyplývá, jde o nejníže položené jezero z celé „Rilské sedmičky“. Právě v něm se slévají vody z šesti jezer nad ním. Zmámení nádherou této horské scenerie však úplně dobře nenastoupíme na původně plánovanou cestu a jsme nuceni to vzít oklikou k chatě Sedemete Ezera kolem jezera Trojlístek. Konečně přicházíme k Rybímu jezeru, které je ze všech sedmi nejmělčí a jeho maximální hloubka zde dosahuje pouze 2,5 metrů. V chatě Sedemete Ezera, kupujeme piva, pojíme, odpočíváme a nabíráme síly pro výstup na dnešní první vrchol, 2490 metrů vysoký Charamijatu. Za necelou hodinku již stojíme na zmíněném vrcholu, a pozorujeme 5 rilských jezer – Ledvinu, Dvojčata, Trojlístek, Rybí a Dolní. Z vrcholu hory prudce stoupáme na hřeben, který leží ve výšce 2.600 metrů a odbočujeme směrem na východ. Poprvé se setkáváme se stádem polodivokých koní.
Chvíli je pozorujeme a poté pokračujeme po hřebeni pro změnu západním směrem k našemu dnešnímu druhému vrcholu Otovitsa. Procházíme kolem dalšího stáda nádherných koní, a připadáme si jako někde v americké prérii či ruské pustině. Po chvíli se nám naskytne neskutečný pohled na všech sedm rilských jezer. Z vrcholu Otovitsa, který je svou výškou 2.712 metrů nejvyšším bodem dnešní etapy se nabízí nádherné výhledy na okolní pohoří. Jako na dlani se v celé své kráse představují vrcholy jihozápadní Rily, včetně Kábulu, na který jsme vystoupali již včera. Po těchto prchavých, ale nezapomenutelných chvílích sestupujeme kamenitým úbočím k nejhlubšímu ze sedmi jezer pojmenovaným Oko. Odpočíváme a popíjíme jeho křišťálově čistou, ledově chladnou vodu. Je krásné počasí a není kam spěchat, tak si ještě na chvíli poležíme v trávě a pak pohodovým tempem se vracíme zpět na chatu, kde už nás čeká typická bulharská večeře.
Další den již vyrážíme na těžko, opět kolem několika Rilských jezer, přes vyhlídkový vrchol Jezerní vrch na chatu Ivan Vazov. Rila je nejvyšší pohoří Bulharska i celého Balkánu a pro představu připomíná slovenské Roháče. Je však výrazně vyšší a rozlehlejší. Geologové ji řadí k Trácko-makedonskému masivu, což je z tohoto hlediska nejstarší území Balkánského poloostrova. Během poslední doby ledové vtiskly ledovce zdejším horám dnešní alpínský vzhled. To vysvětluje, proč se zde vedle sebe nalézají oblé vrcholky a mělká údolí připomínající obrázky mongolských stepí i ostré štíty, skalní věže, morény a ledovcová jezera. Samotné jméno Rila pravděpodobně pochází z thráckého jazyka, a znamená „hodně vodnaté pohoří“, což dokumentuje bezmála dvěstě ledovcových jezer a nespočet minerálních pramenů v podhůří. Díky této vodnatosti zde nemají turisté nouzi o pitnou vodu, neboť potůčky s lahodnou vodou pramení i na hřebenech či kousek pod nimi. Je to velký bonus těchto hor, protože velké vaky s vodou se v suchých pohořích řádně pronesou. Na hřebeni si ještě naposledy prohlížíme Rilská jezera a poté scházíme na druhou stranu k chatě Ivan Vazov, která je pojmenována po významném bulharském básníkovi. K našemu překvapení se na chatě potkáváme se slovenským zaměstnancem, a protože do večera je ještě spousta času, vydáváme se na jeho doporučení k jezeru Karosol. Jdeme jen na lehko a bez těžkých báglů se šlape o poznání lépe. Na horizontu se začínají kupit temné mraky, ale podle předpovědi by pršet nemělo, takže se nenecháme zastrašit a pokračujeme v cestě. Po chvíli již v dáli vidíme náš cíl - jezera Karosol a Krivjasol. Závěrečný úsek k bývalé chatě Vintčeto, postavené ve výšce bezmála 2550 metrů, vede po šotolinové cestě, kde už se dá dojet i autem. Po odeslání fotek a SMS zpráv už jen odpočíváme a užíváme si nádherných výhledů. Z bývalé chaty toho mnoho nezbylo a její zašlou slávu už připomíná jen polorozpadlá věž a dva obytné přívěsy, které asi dříve sloužily jako náhrada za ní. Nyní jsou z nich velké popelnice plné odpadků, které už asi nikdy nikdo nevyveze. Na chatě Ivan Vazov není žádná sprcha, a tak využíváme možnost spláchnout pot a prach z dnešní túry koupelí v překvapivě teplém jezírku. K absolutní spokojenosti nám chybí snad jenom pivo, ovšem to bychom už v této pustině asi chtěli moc! Ovšem o chvíli později k našemu velkému překvapení na chatě Ivan Vazov si již objednáváme místní pivo, které vaří mniši v nedalekém klášteře. A je opravdu vynikající! V chatě je nám docela zima, a tak si ještě před tím, než zalezeme do spacáku užíváme na nedalekém vyhlídkovém místě poslední doteky Slunce, než pro dnešní den ukončí svou pouť za hřebenem hor.
Vstáváme časně ráno, protože nás dnes čeká dlouhý a namáhavý den. Předpověď počasí nevěští nic dobrého, a tak z chaty odcházíme už v půl osmé. Je zima, fouká studený vítr a výhledy dnes asi žádné očekávat nemůžeme. Jaký to kontrast oproti předchozím dnům, ale i v tom je přece kouzlo a krása hor! Po cestě se k nám přidávají dva pastevečtí psi a budou nás doprovázet po celý den. Mlha nás ochuzuje o zážitek z výhledu do okolí, ale zase bohudík nevidíme, co nás dnes ještě čeká. V sedle mezi Damgou a Dodovým vrchem míjíme stádo koní, které naše nové čtyřnohé kamarády zrovna vřele nevítá. Asi se tady psi a koně moc nemusí. Ještě chvíli tato nádherná, divoká a nespoutaná zvířata pozorujeme, ale za okamžik již opět krok za krokem stoupáme k druhému vrcholu dnešní túry Dodovu vrchu. Psi potvrzují rčení, že jsou nejlepším přítelem člověka a pokračují v cestě s námi. Oblačnost na chvíli ustupuje a nám se nabízí výhled na jedno z mnoha jezer. Leží asi 200 metrů pod námi a kolem něj se nerušeně pase stádo koní. Na druhé straně, o více než 1000 výškových metrů níže vidíme klášter Rilský Monastír, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Chtěli jsme ho také navštívit, ale převýšení je příliš velké a času málo. Přecházíme přes vrcholy Malý a Velký Mermer a před námi se už vypíná další bod dnešní výpravy, 2.729 metrů vysoká hora Malyovica, která je nejvyšším vrcholem jihozápadní části Rily. Každoročně se zde v srpnu běží horský ultra Maraton! Ještě si vylezeme na Jelení vrch a do cíle dnešní etapy zbývá sestoupit 700 výškových metrů, které ovšem stojí za to. Chodník vede přes obrovské balvany, suťovisko a má natolik strmý sklon, že dostáváme pořádně zabrat. Našim čtyřnohým kamarádům se už dolů šlapat nechce, a tak nás bez jediného štěku rozloučení opouštějí. Máme toho za celý den už docela dost, ale cestou se ještě chvíli zdržíme na symbolickém hřbitově s pomníčky těch, kteří v nádherných horách, skončili svou životní pouť. Zbývá nám ještě poslední hodina cesty na chatu, kde si dopřejeme zaslouženou odměnu v podobě skvělé večeře a studeného piva.
Po včerejším náročném přechodu máme na programu odpočinkový den. Naplánovali jsme jen lehký okruh bez batohů na Strašnoto (Strašidelné) jezero, Jončevo jezero a lyžařské středisko Malyovica zpět na chatu. Trasa kopíruje první část cesty, kterou o dva dny později již půjdeme s plnou zátěží. Nejtěžší část etapy je hned na začátku, kdy je nutné vystoupat dvě stě výškových metrů kosodřevinou podél potoka. Za tuto náročnou část jsme však obratem odměněni pohledem na nádherné údolí, které se před námi rozevírá, a kterým šlapeme až k nejvyššímu bodu dnešního výletu k Strašidelnému jezeru. Svou délkou téměř 200 metrů patří k největším a nejvýše položeným jezerům pohoří Rila.
Kousek od něj nacházíme takzvaný zaslon, neboli česky řečeno bivak. Jedná se o zděný domeček s jednou místností, vybavenou patrovými palandami a dekami. Unaveni túrou předchozího dne odpočíváme a nabíráme sílu. Ležíme u horského jezírka obklopeného skalními vrcholy, kamennými poli a kosodřevinovými háji. No a pochopitelně všudypřítomnými jezírky s čistou vodou, která lákají k uhašení žízně. Panuje zde klid, harmonie a pohoda, tolik odlišná od shonu všedních dní, které zažíváme ve městech. V dálce poznáváme hřebenovku s vrcholy, na nichž jsme stáli včera. Cestou dolů překonáváme nepříjemný úsek hladkých a kluzkých skalnatých ploten. Po chvíli pokračujeme k Jončevu jezeru, které nese jméno místního slavného malíře a horolezce.
Naštěstí máme kvalitní, nepromokavé boty! V červenci je v Rile ještě hodně vody z tajícího sněhu a častých dešťových srážek. Jedna z nich se zrovna rychle blížila, a s jejími prvními kapkami akorát včas docházíme do místní hospody. Takže, hurá na pivo! Bulharská piva nás příjemně překvapila, ale není se čemu divit, neboť pivovary zde kdysi pomáhali zakládat Češi. Na čepované pivo v horách narazíte jen výjimečně, takže musíte vzít zavděk lahvovým. Ale ani to nechutná vůbec špatně! Využíváme chvilkového vyjasnění a spěcháme zpátky na chatu Malyovica. Docházíme na ní s prvními kapkami deště. Za okny se mezitím spustila bouřka s vydatným lijákem, která trvala asi hodinu. Jak, už to tak na horách bývá, poté jako když utne. Na večer se dokonce vyjasnilo a díky tomu jsme z okna chaty obdivovali nádherný západ slunce. Tak pro dnešek dobrou noc.
Ráno jako ze žurnálu! Po včerejším dešti ani památky, jen ve vzduchu je ještě cítit vlhkost z odpařujících se vodních kapek, které sluníčko nemilosrdně vysušuje (z kosodřeviny). To se bude krásně šlapat! Druhá polovina výpravy odmítá po snídani opustit vyhřátou postel, neboť už je po pěti dnech šlapání vysoko v horách unavena. Domlouváme se, že si před zítřejší nejdelší etapou pořádně odpočine, zatímco já vyrazím na okruh přes okolní velikány, které jsme obdivovali při včerejší túře od břehu Strašnotova jezera. Výstup na první vrchol Orlovec vede přes bivak Žulová voda, který byl postaven v místě vyhořelé chaty Orlovec. Kousek vedle leží vrchol Kamilata a o chvíli později již stoupám přes vrchol Lovnica na nejvyšší vrchol severozápadní Rily – Goljam Kupien, který je dokonce ještě o 2 metry vyšší než Malyovica. Na jeho vrcholu je postaveno několik pyramid, z nichž jedna je téměř stejně vysoká jako dospělý muž. Je docela zima, a proto musím mít stále nasazenou čepici a nemůžu si vzít svou oblíbenou kšiltovku. I když to na první pohled nevypadá, sluníčko pálí a já se musím dokonce natřít opalovacím krémem, protože už cítím svůj nos. Kousek pod vrcholem Malého Kupienu se ještě ohlédnu zpět na všechny 3 Kupieny, které se vypínají přímo nad Strašidelným jezerem. V sedle odpočívám, a protože mám skvělý čas, tak si ještě vyběhnu na Popovu Kapu, odkud mám nádherný výhled na všechny vrcholy, které jsme již v předchozích dnech prošli. Už mám docela hlad, tak rychle dolů na chatu na večeři a partičku karet, u kterých vykládám o svých dnešních nádherných zážitcích.
Ráno balíme bágly a po dvou dnech opouštíme chatu Malyovica. Tím uzavíráme putování severozápadní části pohoří Rila, a v následujících dvou dnech budeme pokračovat v treku ve střední Rile, v oblasti Rybnich jezer. První část dnešní cesty k Strašnotu jezeru už známe z předchozí túry a další cesta poté navazuje do sedla Kobylino Braniště, které rozděluje severozápadní a střední část Rily. Tento horský průsmyk v nadmořské výšce 2145 metrů nad mořem je křižovatkou zdejších turistických chodníků. Vedou tudy cesty k Rilskému klášteru či chatám Mečit a Malyovica odkud právě přicházíme. Postupuje se odsud dále i k chatě Rybni jezera, která je našim dnešním cílem. Je zde vybudován jednoduchý přístřešek pro nouzové přespání, u kterého chvíli odpočíváme. Naštěstí máme skvělé počasí i výborný čas, a tak zde nocovat nemusíme. Kobylino Braniště je přibližně v polovině naší dnešní cesty, ale ještě nás čeká dalších 500 výškových metrů. Dlouho se tedy nezdržujeme a pokračujeme v cestě na Rybni jezera. Stoupáme nekonečnou kosodřevinou na vrchol Voden Čal, odkud již vidíme náš dnešní cíl chatu u Rybnich jezer. Je to ještě docela daleko a obloha se dost rychle ztmavuje. Síly už na zrychlení nejsou. Doufáme jen, že déšť přijde později. Scházíme k potoku, který vytéká z Marijkovského jezera. Ticho hor narušuje jen cinkání zvonců krav pasoucích se na okolních loukách. Přecházíme potok po dřevěné lávce a stoupáme závěrečných 100 výškových metrů k chatě. Po 8 hodinách jsme konečně v cíli. Po osvěžující studené sprše si dáváme vydatnou večeři a unavení po dlouhém dni brzy zalézáme do spacáků.
Na devátý den naší výpravy si po včerejší náročné etapě plánujeme jenom kratší, přibližně desetikilometrový okruh kolem Rybnich jezer. Svaly dostávají zabrat, a tak do vody přisypeme o něco více magnesia pro jejich lepší regeneraci. Jdeme opět „na lehko“ bez těžkých báglů a užíváme si atmosféru zdejších hor. Musíme sice vystoupat na jeden hřeben nad jezery s vrcholy Kopavica a Malý Mermer 1 a 2 , ale odměnou nám jsou nádherné výhledy, a hlavně mobilní signál! Výstup na Pavlův vrch je trošku náročnější, ale za chvíli již stoupáme na nejvyšší bod dnešního dne vrch Kanarata, který měří rovných 2700 metrů. Počasí je dnes velmi proměnlivé. Ráno to moc optimisticky nevypadalo, ale pak se sluníčku přece jen podařilo na chvíli prokousat mezi mraky. Postupně se ale od severu začala nasouvat černá mračna, a když jsme sestoupali k Hornímu jezeru, spustily se z nebe první kapky deště. Dopolední okruh jsme stihli obejít rychle, a tak se po obědě ještě vydáváme k Dolnímu jezeru. Bohužel se nám nepodařilo nalézt správný přechod přes potok, zabloudili jsme a našlapali více, než jsme původně měli v plánu. Večer si k nám přisedli Bulhaři, a v družné debatě nás přesvědčovali, že pohoří Pirin je ještě lepší než Rila. Bereme to do nich jako skvělou inspiraci na příští výpravu. V noci přišla silná bouřka, kvůli které se do chaty přesunula část Čechů, kteří spali do té doby venku. Jak už to my Češi máme v takových chvílích a hodinách v povaze, začali pařit, takže jsme už toho moc nenaspali.
Dnešní deštivou etapou přecházíme do východní části Rily. Počasí je velmi špatné, stále prší, a i proto téměř neodpočíváme. Jen otupěle a mechanicky šlapeme stále vpřed. Jsme promočeni skrz na skrz a už se nemůžeme dočkat chvíle, kdy budeme v suchu a teple turistické chaty Grančar. Cestou přecházíme přes vrcholy Vapa a Kováč. Jsme ubytovaní v malé chatce, asi 100 metrů od hlavní budovy, ve které je ale hrozná zima! Raději proto trávíme celý večer v hospodě hlavní budovy, kde se dáváme do řeči s další, o poznání méně hlučnou partičkou Čechů.
Ráno se probouzíme do nádherného dne a po ranní hygieně v podmínkách, které se jen stěží dají nazvat důstojnými, máme v plánu vyrazit traverzem pod hřebenem na chatu Zavračica. Krásné počasí nás však zviklá, a tak měníme na poslední chvíli plán. Stoupáme opět na hřeben k vrcholu Ovčarec. Bohužel jsme se nerozhodli úplně správně a jako již mnohokrát před tím se přesvědčili, jak rychle se počasí v horách mění. Kalich ranního špatného rozhodnutí si vypíjíme až do dna, neboť k větru a dešti se vzápětí přidávají i kroupy. Naštěstí se na chatu sestupuje už jen z kopce dolů.
Dnes nás čeká dlouhá cesta dolů z kopce až do městečka Borovec, ve kterém jsme si zajistili ubytování v hotelu. Vidina teplé sprchy a čisté postele se postarala o hlavní motivaci dnešního dne. Borovec je horské středisko, které je spolu s Banskem největším a nejznámějším lyžařským střediskem Bulharska. Na dohled od něj leží i nejvyšší hora Rily, Musala, která je našim zítřejším cílem. Pořádná a vydatná večeře je přesně to co pro úspěšný výstup potřebujeme!
Dnešek je posledním dnem našeho putování po bulharské Rile, který symbolicky zakončíme výstupem na horu Musala. Se svými 2925 metry je nejenom nejvyšším vrcholem zdejšího pohoří, ale zároveň nejvyšší horou Bulharska, i celého Balkánu. K vrcholu Musaly míří davy lidí, kteří se stejně jako my rozhodli využít krásného počasí. Odmítáme se do tohoto davu zařadit, a jdeme raději kosodřevinou po hřebeni přes vrcholky Aleka a Ludmil Jankov. Je to sice náročnější než klasická výstupová cesta, ovšem nabízí jedinečné výhledy na okolní kopce i jezera, a naší volby rozhodně nelitujeme.
Cesta z vrcholu Musaly na Malou Musalu sice není značena, ale vyšlapaný chodník nám bezpečně ukazuje správnou cestu. Je to však o poznání náročnější terén, a dokonce přecházíme úseky s lehkými lezeckými pasážemi, které mohou být pro méně zkušené jedince zkouškou vlastních fyzických i psychických možností. Z Malé Musaly pokračujeme po už mírnější cestě směrem k vrcholu Ireček. Tím se nám právě podařilo završit pomyslnou trojkorunu Rily. V sedle před vrcholem Deno se naše cesta na chvíli rozdělí. Já ještě vystoupám na vrchol, zatímco druhý člen výpravy pomalu sestupuje k chatě Musala, kde se později znovu setkáme a dáváme si závěrečné pivo. Od chaty Musala dolů k lanovce na Jastrabec už jdeme normální značenou cestou s ostatními turisty. Naposledy ještě s nostalgii pohlédneme na hory, ve kterých jsme strávili úžasné dny, nasedáme do lanovky a opouštíme Rilu. Po chvíli se již procházíme ulicemi Borovece a vůbec nám nepřijde, že se nacházíme ve významném horském středisku. I teď v hlavní sezoně je mnoho hotelů a restaurací zavřeno, lidí je tu poskrovnu. S Chamonix, Zermattem nebo Zakopanym se tohle městečko vůbec nemůže srovnávat.
Ráno odjíždíme shuttlem do Samokova, kde přestupujeme na autobus do Sofie. Cesta tam trvá přibližně dvě hodiny. Sofijským metrem se poté přesouváme do centra města, kde máme rezervovaný hotel. Po chvilce odpočinku si jdeme prohlédnout město, a procházíme i kolem jediné sofijské mešity Banja Baši. Naše kroky vedou k majestátní katedrále Svatého Alexandra Něvského, která je zároveň sídlem a svatyní patriarchy pravoslavné církve v Bulharsku. Nemůžeme vynechat ani starobylý byzantský chrám svaté Sofie, kterému vděčí bulharské hlavní město za svůj název. Neopomeneme se zastavit v ruském chrámu svatého Mikuláše. Při návštěvě prezidentského paláce nahlédneme i do kostela svatého Jiří. Míjíme sofijský soud a známým bulvárem Vitoša míříme do parku, ve kterém stojí palác kultury. Katedrálu svatého Cyrila, už vidíme za tmy a celou procházku končíme v našem hotelu, který stojí kousek vedle něj.
Dopoledne si odkládáme batohy do depozitu hotelu, a vyrážíme na nedaleký farmářský trh, takzvaný „Ženský bazar“, který je nejstarším tržištěm v Sofii. Byl totiž založený před více než 140 lety. Jako vždy na těchto výpravách nakupujeme drobné dárky a kolem 15 hodiny odjíždíme metrem na letiště. Letadlo má bezmála hodinové zpoždění, a tak oceňujeme možnost návštěvy letištního salónku, který můžeme čtyřikrát do roka zdarma využít. V devět hodin večer konečně odstartujeme do Vídně s myšlenkami, že pohoří Rila je ideální pro trekovou turistiku. Kromě něj má Bulharsko ještě dalších pět velkých pohoří, která určitě stojí za návštěvu. Pohledem na zapadající slunce nad Balatonem, už pomalu spřádáme myšlenky na další výpravu.
